Dům čp. 9 Velké náměstí, Knížecí a Národní dům

Komplex dvoupatrového nárožního Knížecího domu (původního čp. 169/I) s navazujícím původně Národním domem (historicky čp. 10) se pod současným společným čp. 9 nachází na Velkém náměstí, kde ukončuje jeho severní uliční frontu na jejím západním okraji. Jeho vlastníkem je město Prachatice.

Knížecí, též Schwarzenberský, dům je gotického původu s renesanční přestavbou v roce 1572. Další úpravy proběhly zejm. ve dvacátých letech 17. století, v 19. století, kdy po velkém požáru města roku 1832 byla mj. změněna střešní část domu s původní obvodovou atiku zakrývající střechu se středovým úžlabím, a na počátku 20. století.

Prvním majitelem – a stavebníkem – Knížecího domu byl v 16. století prachatický rodák, právník a spisovatel Jakub Menšík z Menštejna, od něhož jej koupil Vilém z Rožmberka. V 18. a 19. století byl využíván jako sídlo vrchnostenských úředníků prachatického velkostatku. Název domu poukazuje na sídlo správy panství knížecích rodů Eggenberků a Schwarzenberků.

Boční západní strana Knížecího domu je zdobena renesančními sgrafity z let 1570 – 1580, které znázorňují biblické, bitevní, lovecké, mravoučné a další alegorické scény. Sgrafita jsou opatřena (staro)německými nápisy. Vzorem řady výjevů byly zejména ilustrace německého dřevorytce Erharda Schoena (1491-1547). Tyto výjevy volně doplňují lovecké motivy, figury z vojenského prostředí či motiv slona, který se v době realizace sgrafitové výzdoby objevil v Praze na dvoře Rudolfa II. Habsburského, římského císaře a krále českého. Novodobě byla sgrafita objevena až v roce 1889, když předtím byla skryta omítkou. Sgrafitová výzdoba je rozložena do pěti horizontálních pruhů, přerušených okny, z nichž každý je dále vertikálně členěn plnými pásky či pásy s rostlinným motivem na pole s jednotlivými výjevy. V nejhořejším úzkém pruhu pod korunní římsou jsou zleva vyobrazeny polopostavy (horní části) mužů oddávajících se zábavě se ženami a pití. K tomuto ději se vztahují i nápisy pod postavami. V dalším poli stejného pruhu navazuje spodní část mužské postavy a části zadních koňských nohou s kopyty. Po jednom prázdném poli následuje sv. Jiří na koni, ubíjející kopím draka. Krajní pravá plocha u nároží má obsahovat několik osob u korunované osoby sedící na lišce, výjev se však dochoval jen fragmentárně. Ve druhém pruhu odshora nad plastickou mezipatrovou římsou s rytým motivem je zcela vlevo vyobrazen antický voják – lancknecht s praporem a mečem a psem ve skoku. Okolo novodobého okna jest iluzivní architekturou znázorněna poloha původního otvoru. Dále vpravo mezi okny jsou vyobrazeny dva páry postav – osoby levého páru se džbánem v rukou a u nohou, osoby pravého s květinou a džbánem. Vedle druhého okna mořská panna s dvojitým rybím ocasem, pod oknem nečitelný fragment výzdoby, vlevo okna fragment iluzivní architektury uvozující originální otvor. Vpravo navazuje část vojenského tábora se stany, doplněná vyobrazením dvou stromů, vedlejší niku původního okna rámuje iluzivní architektura z pásků se stylizovaným rostlinným motivem a mušlí nad nikou. Krajní pole u nároží znázorňuje Davida s prakem vyzývajícího Goliáše k souboji, v pozadí vojenský stan s vlajkou. Vlastní nároží oboustranně lemuje pás s rostlinným motivem, v rámci kterého se pravidelně střídají dvě stylizované podoby listů. Třetí pruh odshora pod plastickou mezipatrovou římsou s rytým motivem začíná zcela vlevo polem rozděleným horizontálním plným páskem na dvě poloviny, z nichž horní obsahuje fragment polopostavy a spodní je prázdná. Vpravo navazuje vyobrazení stromu, ke kterému zprava běží jelen hnaný smečkou psů následovanou lovcem v turbanu s kopím na koni. Za jezdcem stojí pod stromem honec s kopím. Následuje vyobrazení postavy muže s mečem stojícím před slonem. Krajní pole u nároží má znázorňovat vojenský tábor se zabitým Goliášem, výjev je však dochován jen fragmentárně, zřejmé jsou nejvíce dvě mužské postavy ve zbroji pod stromem. Čtvrtý pruh odshora obsahuje zleva ženu s dětmi pod stromem. Vpravo okna před oltářem duchovní, za ním několik stařen se baví klepem, jenž do uší jim ďábel měchem fouká, přičemž čert hříchy žen na pergamen zapisuje. Následuje obraz prodeje Josefa kupcům egyptským – vlevo postava držící Josefův šat, dále postavy bratrů okolo studny, do které Josefa na provaze spouštějí. Zprava blížící se skupina tří jezdců na koních. Krajní pole u nároží je víceméně prázdné, jen s rostlinným motivem pod nikou zazděného okna a fragmenty nedochovaného výjevu. Niku doplňuje iluzivní architektura. Po stranách ji ohraničují pásky, zleva s rytým pletencem, zprava s motivem listů. Nad nikou mušle, pod ní plný pásek. Nápis vpravo niky se vztahuje k obrazu prodeje Josefa. Pátý pás v úrovni přízemí obsahuje z původní sgrafitové výzdoby jen iluzivní architekturu rámující původní přízemní okenní niky s mušlemi nad nikami, doplněnými vlevo rostlinným, resp. vpravo geometrickým motivem. Původně byla sgrafity opatřena také čelní stěna do Velkého náměstí, při velkém požáru města roku 1832 však byla poškozena a zachoval se pouze cca 1 m široký pruh sgrafit při nároží s boční západní stěnou. Pod korunní římsou se zde nachází fragment mužské postavy v suknici s korbelem u nohou. Níže je vyobrazení mužské polopostavy s korbelem, pod kterou je stylizovaný delfín. Pod mezipatrovou římsou je dochována iluzivní architektura znázorňující niku s mušlí. V nynější podobě je tak čelní průčelí převážně klasicistní trojosé, okolo oken s plastickými štukovými šambránami a výraznými nadokenními profilovanými římsami.

Přízemí Knížecího domu od prvního patra odděluje plastická zaoblená mezipatrová římsa. Vstup v přízemí je uvozen bosovaným portálem s novodobou prosklenou výplní a mřížováním. Nad vrcholem portálu je v úrovni mezipatrové římsy klasicistní plastická kartuše se Schwarzenberským erbem.

Národní dům je renesančního původu. Prvním doloženým majitelem je Petr Maršák z Husince, který jej roku 1583 prodal prachatickému měšťanu Zikmundu Turnovskému z Turnštejna, obchodníku se solí. V září roku 1900 jej získala do vlastnictví Tělocvičná jednota Sokol, která dům přestavěla pro své účely. Roku 1901 jej zvýšila o patro. V roce 1903 realizovala dle návrhu ak. malíře Ladislava Nováka z Prahy, spolupracovníka Mikoláše Alše, sgrafitovou výzdobu fasády s národními motivy a její plastické členění.

Po vzoru pseudorenesanční Nové radnice z roku 1903, která tvoří protiváhu renesanční Staré radnice z roku 1571, jíž byla inspirována, byla také fasáda Národního domu pojata novorenesančně, a to jako protiváha renesančního průčelí Sitrova domu (též domu Žďárských, tedy Prachatického muzea). Průčelí Národního domu tak bylo bohatě plasticky členěno v přízemí omítkovými pásy „bosáže“, štukovou profilovanou římsou nad přízemím a v úrovni parapetů oken prvního patra, štukovými profilovanými šambránami okolo oken a nadokenními římsami. Plochu fasády v úrovni prvního a druhého patra doplnila částečně kolorovaná sgrafita s figurálním motivem alegorie Nadšení a Síly, zobrazením orla, ornamentálními motivy a nápisem NÁRODNÍ DŮM. Sgrafita však ještě za první republiky byla otlučena a pravděpodobně v 60. letech minulého století byly rovněž odstraněny štukové prvky a provedeny další úpravy, jako změna rozvržení oken a zaklenutí výkladců v přízemí. Zdobná fasáda byla přetvořena na nezajímavé průčelí, které oživovala jen neorenesanční atika, jež byla naštěstí ponechána. V roce 2012 město Prachatice původní sgrafitovou výzdobu a plastické členění fasády Národního domu obnovilo, což přispělo k vyššímu estetickému působení celé severní části Velkého náměstí, nejen vlastního domu. Navrácení pseudorenesanční fasády vyvážilo v této části náměstí dosud osamocenou zdobnou renesanční fasádu Sitrova domu – Prachatického muzea provedenou okolo roku 1604.

Pamětní deska na fasádě Národního domu připomíná působení českého houslisty a pedagoga Otakara Ševčíka v Prachaticích, který zde v letech 1903 – 1906 vedl hudební školu zaměřenou na hru na housle.

Ke spojení Knížecího a Národního domu došlo za vlastnictví Tělocvičné jednoty Sokol, která v roce 1921 získala nájemní smlouvou na 25 let do užívání sousední Knížecí dům čp. 169/I, čímž došlo ke spojení obou staveb. Vstup z náměstí do čp. 10 byl zazděn a vchod do něj řešen právě z Knížecího domu tak, jak to známe dnes.

V 60. letech 20. století byl Národní dům rekonstruován a rozšířen o víceúčelový sál se zázemím, který vznikl na místě původního čp. 9, které bylo odstraněno. Vznikl hotelový komplex s restaurací, barem a víceúčelovým sálem, dokončený roku 1965. V letech 2007 – 2008 byly prostory sálu rekonstruovány do současné podoby Společenského sálu Národního domu.

Komplex Knížecího a Národního domu je podsklepen ve třech základních výškových úrovních. Do sklepů obou původních domů se vchází jedním společným novodobým schodištěm s dlouhou suterénní betonovou chodbou, zřízeným v Národním domě při přestavbě v 60. lech 20. století. První úroveň sklepů je situována pod Knížecím domem, přičemž sleduje jeho základní dispoziční schéma s příčným předním traktem u nároží přes celou šířku tohoto domu a užšími severně navazujícími podélnými trakty (z toho jeden je součástí třetí úrovně sklepů). Druhá úroveň je pod Národním domem, přičemž obsahuje novodobou původní výtahovou šachtu z dob restauračního provozu pro zásobování z chodníku. V rámci třetí úrovně sklepů existuje jednak prostor vybíhající mimo půdorys domu pod Velké náměstí a jednak prostor pod Knížecím domem v rámci severní části pravého podélného traktu. Sklepní prostory jsou zaklenuty valenými klenbami, v místě jejich rozšíření výklenky vznikají zaklenutím lunety.  Na klenbách jsou místně dochované háky a kruhy, či jejich pozůstatky, sloužící v minulosti k zavěšování zásob potravin. Sklepy byly naposled rekonstruovány v roce 2018.